Jaro 1945 - odboj sílí

Březen 1945. Válka se chýlí ke konci, pro obyvatele valašských vesnic, samot a pasek však začíná její nejtvrdší etapa. V kraji roste napětí a do regionu stále výrazněji proniká chaos závěru války.
Příděly už dávno nestačí. Lidé živoří z toho, co po namáhavé práci vydobudou z chudé, kamenité půdy, a co ještě dokážou směnit či obstarat na černém trhu. Nad každodenním zápasem o přežití se však stahuje další vrstva strachu: přibývá kontrol, rekvizic, domovních prohlídek i výhrůžek a nervózní německé patroly se stále častěji chovají jako moc, která ztrácí pevnou půdu pod nohama a o to prudčeji kope kolem sebe.
Pro objektivitu je nutné zmínit, že ani v této době neplatí jednoduché černobílé schéma. Vedle surovosti a nadřazenosti se občas objevují i němečtí vojáci, kteří poděkují, zaplatí a nechovají se povýšeně. Ne každý šel do války dobrovolně a z přesvědčení; mnozí byli součástí mašinerie, již sami neřídili, a jejich jediným cílem bylo přežít. Tím spíše vyniká, jak hluboko byl tehdejší svět rozvrácen: lidskost se stávala výjimkou, nikoli pravidlem.
Od února, zejména pak v březnu, současně sílí partyzánské hnutí. V lesích se objevují stále větší skupiny bojovníků— zejména uprchlých válečných zajatců, vězňů koncentračních táborů i místních odbojářů, kteří se odmítli smířit s okupací. Mnozí z nich jsou zapojeni do odboje už od počátku války a mezi partyzány se nezřídka objevují i muži z rodin, jež už poznaly nacistický teror zcela osobně a přišly o své blízké na popravištích.
Většina obyvatel Valašska odboj podporuje, nebo jej alespoň neprozrazuje. Někdy je tato podpora tichá, téměř neviditelná, jindy přímá a vědomá, vyžadující mimořádnou odvahu a nesoucí smrtelné riziko. Někdo podá misku polévky, vypere prádlo, daruje mýdlo, potřeby k holení či čisté prádlo, ukryje zbraně, poskytne jídlo a pití, přenese vzkaz nebo převede jednotku přes hřeben pro ni neznámým terénem. Další nosí nebo vozí proviant ke spojkám, které jej distribuují dál do lesních oddílů. Právě tyto zdánlivě nepatrné skutky ve skutečnosti drží při životě celé struktury odporu. Bez této tiché podpory by partyzánské skupiny v horách nepřežily.

To, co lidé na Valašsku prožívali, potvrzují i samotné německé dokumenty. Tajná zpráva z Prahy z 3. dubna 1945 i hlášení Vrchního velení skupiny armád Střed ze 6. dubna 1945 shodně ukazují, že německé bezpečnostní a vojenské složky vnímaly březen jako měsíc prudkého zesílení partyzánské činnosti. Jazyk obou dokumentů je příznačný: odboj a partyzáni jsou v něm označováni jako „bandy“ a „bandité“, což není popis reality, ale výraz nacistické optiky. Přesto právě tato hlášení nechtěně dosvědčují, jak vážná situace pro okupanty byla.

 

 

 

RH2/2230 Bundesarchiv - Zpráva z 3. dubna 1945

Podle jedné ze zpráv se ve druhé polovině března počet i závažnost akcí oproti začátku měsíce přibližně zdvojnásobily. Německé úřady evidovaly desítky vražd a pokusů o vraždu „politického charakteru“, ozbrojené přepady, sabotážní zásahy proti spojům, železnici a palivovým zařízením, krádeže zbraní i stovky zásobovacích akcí. Současně samy připouštěly, že skutečný rozsah podpory ze strany českého obyvatelstva byl zřejmě ještě vyšší, protože řada případů zůstala z obavy před odvetou nebo z protiněmeckého smýšlení neohlášena. Jinými slovy: i nepřítel věděl, že bez podpory místních by se tak rozsáhlá činnost rozvinout nemohla.

Zvláštní význam má v tomto směru zpráva skupiny armád Střed ze 6. dubna 1945. Ta výslovně konstatuje, že v prostoru Čech a Moravy nadále přetrvává hlavní ohnisko partyzánské činnosti v prostoru Vsetín – Vizovice – Zlín. Už samotné zařazení tohoto prostoru mezi hlavní těžiště odboje ukazuje, jak důležitou oblast Valašsko pro nacistický bezpečnostní aparát představovalo. Nešlo o okrajový jev ani o ojedinělé incidenty. Německé velení chápalo východní Moravu jako prostor, kde partyzánské hnutí zakořenilo natolik, že ohrožovalo týlové komunikace, vojenské přesuny i stabilitu okupační správy.

 

RH2/2230 Bundesarchiv - Dokument armádní skupiny střed popisující dění na Moravě

Týž dokument zároveň uvádí, že útoků na dopravní prostředky sice díky zesílenému zabezpečení ubývalo, ale přibývalo útoků na stanoviště, hlídky, ubytovací objekty a jednotlivá vozidla. To je důležitý detail: odpor se přizpůsoboval situaci. Partyzánský boj nebyl statický. Hledal slabá místa, reagoval na německá protiopatření a přesouval se tam, kde mohl zasáhnout citlivěji a účinněji. Německá strana navíc zaznamenávala pohyb větších partyzánských formací ze slovenského prostoru směrem ke slovensko-moravskému pomezí a dále na Moravu. Hlášení zmiňuje i letecké zásobování brigád v prostoru Žiliny a Trenčína zbraněmi, municí a radiostanicemi a upozorňuje na zvýšené vysazování průzkumných skupin do prostoru Čech a Moravy. Z německého pohledu tedy nešlo jen o místní nepokoje, ale o součást širšího, koordinovaného dění v závěrečné fázi války.

Pro civilní obyvatelstvo však tato „velká strategie“ měla velmi konkrétní podobu: neustálé napětí, nedostatek, strach a nejistotu. Do chalup se vkrádalo vědomí, že za pomoc může přijít trest nejen pro jednotlivce, ale i pro celou rodinu. Speciálně cvičení psi, pátrací komanda, častější razie a rostoucí nervozita okupační moci deptala nervy civilistů i bojovníků hnutí odporu.

Ani uvnitř partyzánského prostředí nebylo vše bez poskvrny. Vypětí, hlad, únava a neustálé pronásledování přinášely někdy i tvrdost, nepřiměřené jednání a tlak na civilisty. Právě tehdy se ukazovalo, jak zásadní roli hraje zkušený velitel, který dovede udržet kázeň a chápe, že bez důvěry místního obyvatelstva je partyzánský odboj odsouzen k zániku. Každý konflikt v chalupě, každá zbytečná hrubost, každé zneužití moci mohly zničit to nejcennější - důvěru civilního obyvatelstva.

Do této už tak vypjaté situace navíc vstupovala ještě jedna mimořádně zákeřná skutečnost: lžipartyzáni nasazovaní do terénu gestapem a některými zvláštními zpravodajskými jednotkami. Jejich úkolem bylo rozleptat důvěru, vyvolat strach a odříznout skutečný odboj od civilního zázemí. V Hostýnských horách se takto pohyboval například oddíl nadporučíka Proskowetze – Pinkase.. Tito falešní „partyzáni“ ( např. Ledabyl, Nogol, Eichler, Fiedler) se chovali neurvale, kradli, dopouštěli se násilí a snažili se docílit jediného: aby lidé přestali věřit komukoli, kdo přichází z lesa. Pro obyčejného člověka pak bylo stále těžší rozeznat, kdo bojuje za svobodu a kdo je jen nástrojem okupantů.

Německé dokumenty zároveň ukazují i druhou stranu této reality: rozsáhlé zatýkací akce. Zpráva ze 6. dubna 1945 popisuje úspěchy bezpečnostní policie a SD proti odbojovým sítím v Čechách a na Moravě a uvádí, že v samotném okrese Zlín bylo v březnu při raziích zatčeno 150 osob, včetně vedoucích skupin a významných funkcionářů. Číslo zatčených Vypovídá nejen o rozsahu odboje, ale i o hloubce nacistické represe v posledních týdnech okupace.

Právě proto je třeba na jarní měsíce roku 1945 na Valašsku nahlížet komplexně. Nebyl to jen čas hrdinství, ale i čas bolesti, omylů, strachu a krutých rozhodnutí.
Přesto zůstává podstatné jedno: bez stovek bezejmenných civilních podporovatelů by se partyzánský odboj zhroutil. Německé prameny to potvrzují možná výmluvněji, než by si jejich autoři přáli. Za každou zapsanou „zásobovací akcí“, za každým hlášeným kontaktem s obyvatelstvem, za každým neohlášeným případem stála konkrétní chalupa, konkrétní ruce a konkrétní lidská odvaha.

A tak na závěr patří hluboká úcta všem poctivým odbojářům a partyzánům, kteří i v nelidských podmínkách dokázali neztratit smysl svého boje. Ještě větší hold však náleží obyčejným lidem z valašských chalup a pasek — ženám, mužům, starcům i dětem, kteří riskovali domovy, rodiny i životy kvůli misce polévky, kusu chleba, úkrytu, zprávě nebo tichému gestu solidarity. Bez nich by odboj nepřežil.

Autorský kolektiv VOS