×

Pomoct můžete i vy!

Jsme odkázáni na Vaše finanční dary. Deset let jsme se spolu s obecním úřadem v Prlově snažili domluvit projekty nebo jejich vypsání se státem.
Nepovedlo se, i když se téma odboje týká téměř každé východomoravské rodiny. U Fio banky máme transparentní účet 2100848278/2010, na který můžete zasílat...

Mnohokrát Vám děkujeme. Vaše příspěvky budou pečlivě vyúčtovány. Budeme je používat hlavně k zvelebování pietních míst, dále k bádání v oblasti nových skutečností z historie odboje.

Archivy promlouvají ...

Výpověď Jana Juráně k činnosti Jagdkommanda z Vizovic

Koncem II. světové války, kdy bylo potlačeno Slovenské národní povstání, přešly některé partyzánské skupiny a jednotlivci ze Slovenska na území katastru obce Prlov a navázali spojení s místními pasekáři. Pravděpodobně pomocí konfidentů Němci zjistili, že místní občané podporují partyzány a na základě toho byla obec Prlov dne 23.4 1945 obklíčena silným oddílem Jagdkommanda složeného z Němců a Slováků v uniformách SS. V časných ranních hodinách přišla k nám do domu Marie Růsková z Prlova a sdělila nám, že je vesnice obklíčena německými oddíly, že je zle. Oznámila nám rovněž, že půjde varovat ještě ostatní občany. Krátce poté přišli k nám do domu dva příslušníci SS, museli jsme zvednout ruce nahoru, mne a mého otce vyhnali ven. Venku jsme viděli, že i v okolních staveních jsou dělány prohlídky a další muži jsou vyváděni ven. Když nás bylo asi 25 mužů, hnali nás nad vesnici k hospodářské usedlosti č.112, tam jsme si museli lehnout na zem, natáhnout ruce a z kapes nám vyndávali vše co jsme měli u sebe. Na zemi jsme leželi asi hodinu, poté nás postavili a říkali, že nás zastřelí pro výstrahu ostatním občanům. Když jsme stáli a před námi byli vojáci s namířenými kulomety na nás, přijel nějaký vyšší důstojník a volal na vojáky, že nemají střílet do nás, že ještě musíme jít k výslechu. Poté jsme byli odvedeni do místního hostince, kde již byli další zajištění občané z celé obce. Když nás hnali dolů vesnicí, viděl jsem, že jsou vyháněni další muži z ostatních chalup, tito byli připojováni k nám a odvedeni do uvedeného hostince.Během cesty nám bylo vyhrožováno, že nás vedou na hřbitov do Pozděchova, kde nás všechny postřílí. Hostinec byl obklíčen příslušníky SS. Po krátké době přijelo německé auto se dvěma maďarskými důstojníky, kteří byli předtím  zajati partyzány a podařilo se jím uprchnout. Zároveň přivedli bývalého partyzána Oškeru kterého měli zajištěného a nutili jej, aby ukázal lidi, kteří byli u partyzánů neb je podporovali. Oškera pod hrozbou že budou zastřeleni jeho rodiče, některé místní občany označil jako příslušníky partyzánů neb jejich podporovatelů. Rovněž tak označovali občany i výše uvedení maďarští důstojníci. Vzpomínám si, že jeden z maďarských důstojníků vysoké postavy se jmenoval Szabó. Tito vybrali 23 zajištěných občanů a postupně je odváděli do vedlejší místnosti, kde s nimi byly prováděny dalšími příslušníky SS výslechy. Výslechy byly prováděny krajně krutým způsobem. Zajištění měli vyraženy zuby, polámané končetiny apod. Nás ostatní poté odvedli do Pozděchova to tamější školy, kde jsme byli hlídáni. Z oken školy jsme viděli, jak němci odvážejí z Prlova ukradený dobytek, šatstvo, peřiny, zabitá prasata a další živý dobytek jim musel hnát Jiří Turýn, který byl německými vojáky zajištěn v Prlově. Jiří Turýn byl později nalezen těsně po osvobození v zámeckém parku ve Vizovicích umučen ve společném hrobě s dalšími zavražděnými. Asi po 15.00 hodině přišel za námi do školy německý důstojník, který mluvil česky a řekl nám, že nás propouští, že ti hlavní viníci jsou již potrestáni a že jestli ještě na katastru oce Prlova padne jediný výstřel, že se vrátí, vypálí celou vesnici a všechny obyvatele postřílí. Jednalo se o důstojníka zřejmě velitele, vyšší postavy, silnější, blond vlasů asi 30 let starý, který zřejmě pocházel z našeho území neboť mluvil velmi dobře česky.

Tentýž důstojník rovněž přikázal, že obec Prlov musí do tří dnů dodat jako pokutu 100.000 K a 50 q ovsa pro jejich koně. Toto muselo být dodáno do Vizovic, do tamějšího zámku, kde uvedený oddíl Jagdkommanda byl v té době ubytován.

Po  propuštění jsme ihned každý utíkal ke svému domovu, neboť jsme nevěděli zda hoří celá vesnice, neb jenom některé domy. Když jsme přišli blíže k vesnici, viděli jsme , že hoří celkem osm místních domů. Mezi těmito byl i domek mých rodičů ve kterém jsem bydlel s manželkou a dětmi. V té době jsme nevěděli kde kdo je a proto jsem hledali v dohořívajících domech, zda tam nenajdeme někoho z výše uvedených zajištěných. V našem domě nebyl upálen nikdo. Nevěděl jsem však co je s mým bratrem Antonínem Juráněm. Věděl jsem jen, že byl vybrán mezi uvedenými 23 muži a ženami a nevěděl jsem zda byl umučen a co se s ním stalo. Asi za hodinu jsem se dozvěděl, že v domě Tomáše Trlice v č.11 jsou tři zuhelnatělá lidská těla. Trlicův dům Němci rovněž zapálili. Později jsem v uvedených třech mrtvolách poznal mého bratra Antonína a to podle řetízku který měl na krku. Dále jsem poznal Jana Ondráška z čísla 23 a to podle přezky ze skautského řemene, který nosíval a vako třetí byl identifikován Josef Trlica z č.11 a to podle zbytku zeleného svetru. Jako čtvrtý byl identifikován Oldřich Kovář z Bratřejova jehož mrtvola byla ohořena jenom z části, neboť byl německými vojáky doveden až k hořícímu stavení do kterého jej chtěli hodit živého. Jelikož se bránil, tedy mu rozbili hlavu pažbou pušky a i poté se bránil tak byl zastřelen a poté jej ke kraji hořící budovy dostrkali tyčemi na sušení sena. Toto mě později vyprávěla očitá svědkyně Rozina Kratinová z č 12, která se na vše dívala ze svého domku. Další zuhelnatělá těla zavražděných byla nalezena v domě č.77 Tomáše Ondráška a to pět mrtvol, ve kterých byli identifikováni Tomáš Ondrášek starší, jeho syn Jaroslav Ondrášek, dcera Anežka Ondrášková, snacha Anna Ondrášková rozená Žáková a Jaroslav Heto z č.27. Všichni tito byli v domě č.77 příslušníky Jagdkommanda svázáni řetězem dohromady načež bylo do nich stříleno z automatu. Když tito padli na zem, SS mani ihned zapálili budovu. Chci zdůraznit, že příslušníci SS bestiálním způsobem provedli tuto vraždu, neboť do zajištěných stříleli dávkou automatu a to do dolní části těla aby zůstali při životě a za živa byli upáleni, což se také stalo. Jako šestý ze zajištěných v domě č.77 byl Tomáš Ondrášek mladší, který ač těžce raněn sedmi průstřely podařílo se mu pod ochranou kouřové clony z hořícího domu se odplížit do nedalekého seníku, kde jej později našel jeho bratr Jan Ondrášek. Dovezli jej do nemocnice do Vsetína kde jej sebralo Gestapo a tento byl později nalezen v Hošťálkové, kde byl mučen a za živa pohřben. Další zuhelnatělá těla byla nalezena v domě č.98 a to majitelé tohoto domu Bohuslav a Terezie Žákovi, rodiče čtyřech malých dětí. Zda jmenované příslušníci Jagdkommanda před vhozením do ohně nejdříve zastřelili nikdo neví, neboť jejich těla byla již tak zuhelnatělá, že se nedalo zjistit co s nimi bylo děláno. Rovněž v domě č. 52, který patřil Janu Turýnovi byly nalezeny čtyři mrtvoly, ve kterých byli identifikováni majitelé tohoto domu Jan a Anna Turýnovi, dále pak sourozenci Antonín a Marie Růskovi z č.85. Další čtyři mrtvoly byly nalezeny oběšeny nad obcí Bratřejov v místě zvaném Špéra. V mrtvolách byli zjištěni. Leopold Štach, Tomáš Heto, Antonín Ondrášek a Josef Vařák, všichni z Prlova. Ve společném hrobě v Hošťálkové byly nalezeny další tři mrtvoly které pravděpodobně zavraždili příslušníci Jagdkommanda. V mrtvolách byli zjištěni Vařák Karel pocházející z Pozděchova, Růžena Šopová a Tomáš Ondrášek ml.z Prlova a Jan Polčák z Pozděchova. Pohřeb zavražděných se konal v Pozděchově a to za několik dní a to se souhlasem velitele Jagdkommanda z Vizovic.

Chci ještě dodat, že obyvatelé obce Prlova zůstali po této strašné akci Jagdkommanda bez prostředků, neboť jak šatstvo, potraviny, hospodářské zvířectvo a to slepice, králíci, vepři a hovězí dobytek včetně cennějších věcí jako radií apod. příslušníci Jagdkomanda ukradli a odvezli.

 

Výpověď obchodníka Stanislava Holuba

Protokol Sepsaný dne 8. Června 1945 v domě obchodníka Stanislava Holuba z Prlova, čp.130. Předmětem jest provedení výslechu obchodníka Stanislava Holuba z Prlova co jest mu známo o řádění členů SS- mannů z Vizovic , kteří dne 23.dubna 1945 v časných ranních hodinách obstoupili obec Prlov za účelem provedení čistky mezi obyvatelstvem, jež měly styky z partyzány. Dne 23.dubna 1945 vstal jsem asi o šesté hodině a když jsem odemkl a zvedl roletu obchodu /mám sběr mléka a proto dříve otevírám/, viděl jsem naproti na stráních skupiny Němců, kteří procházeli směrem na Hořansko. Podle uniforem jsem poznal, že jsou to němečtí vojáci. Když přišli do obchodu první lidé s mlékem, nechal jsem vylíti mléko přímo do konev aby oni lidé z Hořanska řekli zase jiným občanům, že zde jsou Němci. Toho času přišla k obchodu Marie Růsková, Prlov čp.85, t.č sloužící ve Zlíně a čekala na kočího, který měl mléko odvážeti do Bratřejova, aby se s ním svezla. Co Růsková stála u obchodu přicházeli k obchodu dva esesmanni a když je Růsková poznala utekla před nimi do obchodu se skrýti. Když Růsková zpozorovala oknem, že SS- mani zabočují do obchodu Holuba utekla přes kuchyň do světnice, svlékla ze sebe svůj jarník, oblékla jarník Holuba, mezitím vnikli za ní Němci, kteří ji zatkli a odvedli ji i s Holubem do hostince Ondráška. Ještě před tím, než ji zatkli, řekl jí jeden z oněch vojáků „Maryško poznáváš mňa?“ Růsková začala prosit, SS-man křičel na ni , aby dala ruce vzůru a ona zase mu sahala po nich a dávala mu je dole. Manželce obchodníka Holuba, jménem Terezie Holubová ještě před odvedením ve světnici sdělila, aby pozdravovala maminku, že ji za všechno děkuje, aby jí všechno odpustila, při tom vzpomínala stále nějakého mužského jménem Frantík. Před vchodem do hostince každého prohlédli, zda nemá u sebe nějakou zbraň a vehnali je do výčepní místnosti. Než tam byli svoláni a odvedeni občané Prlova, obojího pohlaví, v což trvalo asi jednu hodinu, nedělali s námi nic. Občanstva byla plná výčepní místnost i vedlejší světnice, kde je telefonní hovorna. Pak to bylo vyhnané z hovorny do výčepní místnosti se několik Němců, kteří brali jednoho za druhým, tázali se na jeho jméno a zaměstnání. Osoby, o kterých měli důkazy, že spolupracovaly s partyzány odeslaly do hovorny, ostatní nepodezřelé do kuchyně, jatky a sálu. Po vytřídění všech lidí přišel do hovorny velitel Wienecke a právník, veliký maďar, asi ještě čtyři SS- mani, jeden z oněch SS-mannů byl v Prlově známý, poněvadž službou byl přidělen v Horní Lidči a v obci Prlově byl snad služebně u starosty Surého a v hostinci asi dvakrát až třikrát. Onen muž byl prostřední postavy, silnější, snědý v obličeji a černé, kudrnaté vlasy. Označení měl tři kosočtverce na ramenou. V hovorně s podezřelými započal výslech. Obvinění museli se postaviti zády k vyšetřujícím a pouze jeden byl u jejich stolu vyslýchaný. První výslech měl Antonín Ondrášek čp-77 – upálený, druhý Heto Tomáš-oběšený Anna Ondrášková, Annežka Ondrášková – Obě upáleny. Po výslechu těchto osob byli jsme vehnáni do rohu výčepní místnosti a odtamtud po jednou volání do hovorny. Z tama nás zase propustili do sálu a podezřelé zrovna nechali v hovorně. Když jsem přišel k výslechu, tázal se mne SS-mann na jméno a co dělám. Po sdělení dat řekl mi, že mají o mně velmi dobré informace a kladli mi za vinu, že zásobuji partyzány a znám kpt. Petra, Vasila, Feďka, Alexe, Mořkovského a mnohé jiné. Odpověděl jsem jim, že je neznám. Holub jim řekl, že zná Petra od Gestapa ze Zlína. Na to asi SS-mani mezi sebou něco německy řekli, Holuba kopli do zadnice a probustili ho. Odešel s ostatními do Pozděchova a zase se s nimi vrátil do Prlova Co jsem byl vyslýchám v hostinci, vnikli SS-mani do obchodu a co bylo k snědku, radio a peníze odcizili. Odcizili mi na hotovosti 12.000,-K, radio – čtyřlampovku, 9 kg mouky,130-160 vajec, 8 až 10 pecnů chleba, marmeládu, máslo, salám 18 kg, a 52 kg lístků na maso. Vyslýchaný podotýká, že při výslechu záleželo na SS- manech, kdo z mladých mužů něl na stranu nos, neb, křivý, považovali za židovského míšence a také z obce Prlov jinak nevinných popravili a to Jaroslava Heto, a Josefa Trlicu. Holub dále udává, že byl při výslechu Antonína Ondráška z Prlova, čp 77, byl oběšený a jeden z přísedících řekl mu, že ty mňa neznáš? Když jsme obírali Maďary, oba se nahli z okna a ukazoval onen přísedící na dům Jana Surého, Prlov čp.84, kde byli za ústupu ubytováni Maďaři a také skutečně tam jich partyzáni odzbrojili. Ondrášek toto popřel, onen přísedící mu připomínal zatáčku v Prlově, že dobře,střílel, že se umí trefovati, toto zase Ondrášek popřel. Na to byl odveden vysokým Maďarem do světnice za výčepem, kde byl nemilosrdně bit, takže, když ho zpět dovedli, byl již málo živý. Již s ním nemluvili, postavili ho v hovorně ke zdi a jeho osud byl zpečetěn . Kdo onen muž byl nemohu udati, ale mluvil zdejším nářečím a mám za to , že to byl Oškera z Deštné, který byl oblečen ve stejnokroji SS-mana a poslední dobu zrazoval partyzány Němcům. Podle popisu jedná se skutečně o Oškeru. 8.června 1945.

 

Opis protokolu s Olgou Růskovou, sestrou Marie a Antonína Růskových

Protokol sepsaný dne 8.června 1945

Sepsaný dne 8.června 1945 v domě obchodníka Stanislava Holuba v Prlově č.130

Sepsal: strážmistr Josef Šmahel, stržm. Josef Mikulčík

Přítomni: člen NV: Jan Ondrášek, obchodník Stanislav Holub

Předmětem jest provedení výslechu Olgy Růskové z Prlova co jest jí známo o řádění členů SS z Vizovic, kteří dne 23.4 1945 v časných hodinách obstoupili obec Prlov za účelem provedení čistky mezi obyvatelstvem, jež mělo styky s partyzány.

Dne 23. 4 1945 v časných hodinách obstoupili Němci, Slováci i Maďaři obec Prlov, kde jich bylo celkem asi na 600. Někteří z nich chodili od stavení ke stavení a na přítomné křičeli ruce vzhůru, z chalupy ven. Odváděli je hromadně k výslechu do hostince Ondráškové z Prlova. K nám do bytu přišli čtyři vojáci asi o deváté hodině , jeden z nich byl Maďar oblečený v dlouhý kožený kabát a ostatní byli členové SS.  Oblečení byli v dlouhých kabátech s kapucemi, dva z nich měli psy. Tázali se po mužích, kde je mají. Můj otec, Tomáš Růsek a bratr Antonín a nevlastní bratr Leopold Štach byli již odvedení němci do hostince.

Má sestra Marie Růsková byla zatčena vojáky slovenské árodnosti, kteří byli oblečeni v uniformách SS a odvedena do hostince Antonína Ondráška, kde byla celé odpoledne vyslýchána. Onen právník o kterém jest zmíněno v protokolu Tomáše Trlice z Prlova čp.11, nazval ji přede mnou i ostatními občany v hostinci milenkou partyzánů. Se mnou provedl výslech v hostinci také onen právník, který se mne tázal, zda znám Vasila /Lavriščeva / , co dělá sestra ve Zlíně a co v Prlově s Vasilem, že o všem musím věděti. Proti mně nepoužili žádných donucovacích prostředků. Při výslechu byl přítomen Maďar, co byl u nás v bytě, pak muž silné postavy, oblečen v uniformě SS, NA RAMENOU MĚL STŘÍBRNÉ VÝLOŽKY. Dobře živený, hladce vyholen, /nadpor.Wienecke/. Jeden také v SS uniformě, snědý v obličeji  jako cikán, kudrnaté černé vlasy, uměl trochu česky a právník, jehož popis jest již uveden. Po propuštění stoupla jsem si mezi jiné občay a když jsem přecházela sál, přiskočil ke mně Nemec a udeřil mne po krku.

U nás na půdě, ukradli polt špeku. Jiného nám nic neodcizili. Sestru Marii upálili v Prlově v domě čp.52 u Turýnů spolu s bratrem Antonínem. Nevlastního bratra Leopolda Štacha pověsili u Bratřejova na stromě. Já jsem odešla s ostatními občany do Pozděchova a byla jsem propuštěna po 16 hodině. Z mé rodiny zůstali na živu rodiče, bratr Tomáš a já.

V hostinci při výsleších mi můj bratr Antonín jehož potom upálili sdělil, že ležel i s rodinou Juráňovou z č. 35 na silnici v blátě a museli míti natažené prsty na něž jim šlapali. Před nimi měli postavený kulomet.

Více nemám co k případu podotknouti. Co jsem udala jest pouhá pravda.

Olga Růsková v.r                               Josef Ondrášek v.r

Šmahel Josef strážm. v.r

 

Protokol s Rozinou Kratinovou

Opis

Protokol

Sepsaný dne 8.června 1945 v domě obchodníka Stanislava Holuba v Prlově č.130

Předmětem jest provedení výslechu  Roziny Kratinové z Prlova, co jest jí známo o řádění členů SS-manů z Vizovic, kteří dne 23.dubna 1945 v časných ranních hodinách obstoupili obec Prlov, za účelem provedení čistky mezi obyvatelstvem, jež měli styky s partyzány.

Dne 23.4 1945 časně ráno přišli ke mně do bytu 4 neznámí vojáci oblečeni v německých uniformách z nichž jeden uměl trochu česky. V bytě jsem byla já, můj zeť Josef Bělíček a můj syn Tomáš Kratina a Antonín Kratina  a má dcera Anna Bělíčková. Právě jsem chtěla snídati. Ten voják jež uměl česky ukázal prstem na Josefa Bělíčka, syny Tomáše a Antonína a řekl jim, že všichni půjdou do hospody a také s nimi odešli.

Před odchodem jeden z vojínů šel na půdu, avšak ihned se vrátil.Během dopoledno přišlo ke mně ještě několik hlídek, vždycky jiné. Také v domě provedli prohlídku, avšak nic nezabavili ani neodcizili. Já jsem zůstala s dcerou pořád v bytě.

Vojáci nám zakázali abychom vycházeli ven. Viděla jsem, jak Němci před sebou hnali Oldřicha Kováře z Bratřejova, který v Prlově se u lávky poblíže našeho domu otočil a pěstí udeřil do tváře jednoho Němce, který po ráně spodl na zem. Několi Němců po něm skočilo, počali ho bíti po hlavě puškami, až upadl na zem, pak ho zvedli ze země dva Němci a zavedli ho k ostrévkám na sušení sena, které byly uskladněny ve dvoře Josefa Trlice. Tam ho obrátili směrem k Ondráškově hospodě a jeden z Němců do něho z pušky střelil. Kovář zůstal nehybně ležeti u ostrévek.

Viděla jsem také,jak Němci přivedli z hospody Josefa Trlicu do jeho dvora k ostrévkám, tam se Trlica vyslékl ze šatů, zůstal jen ve spodním prádle a šaty na rozkaz Němců pověsil na ostrévky. Také do něho střelili a Trlica zůstal ležet na zemi u ostrévek. Co se s mrtvolou stalo nevím, ale potom byl Trlica nelezen uhořelý v jeho domě.

Vracím se ještě k výpovědi o Oldřichu Kovářovi a udávám, že jsem viděla, jak dva Němci ho chytili za ruce a táhli ho do ohně stavení Josefa Trlice, který před tím zapálili.

Oheň Němce pálil do tváře, když Kováře strkali do ohně, proto k tomu použili ostrévek. O vzniku zapálení domu Josefa Trlice nemohu podati žádného vysvětlení. Viděla jsem také jak na Kováře přidali otépky paliva, což však nemělo většího účinku, ježto otépky hned vzplanuly.

Můj zeť Josef Bělíček, syn Tomáš a Antonín Kratina přišli z Pozděchova do Prlova, když již bylo po všem, totiž stavení byla shořelá a lidé upálení.

Více nemám co k případu podotknouti. To co jsem udala jest pouhá pravda.

Protokol byl ukončen, přečten a podepsán.

Kratinová Rozina v.r

Svědek:

Holub Stanislav v.r

 Vyšetřující:

Šmahel Josef v.r

 

Protokol o výpovědi s Marií Juráňovou

Opis

Protokol

Sepsaný dne 8.června 1945 v domě obchodníka Stanislava Holuba v Prlově č.130

Přítomni: strážm. Josef Šmahel, Rudolf Mikulčík, členové SNB Vizovice, obecní sluha Antonín Šíma z Prlova čp.73 a rolnice Marie Juráňová, bytem v Prlově čp.10 s.o Zlín.

Předmětem jest provedení výslechu Marie Juráňové z Prlova, co jest jí známo o řádění členů SS-manů z Vizovic, kteří dne 23.dubna 1945 v časných ranních hodinách obstoupili obec Prlov, za účelem provedení čistky mezi obyvatelstvem, jež měli styky s partyzány.

Dne 23. Dubna 1945 když jsem ležela ještě na posteli, zaslechla jsem střelbu, řekla jsem členům mé rodiny, abychom všichni vstali a oblékli se po nedělní. Oblékli jsme se a šli jsme poklízeti. Ani jsem neposnídali dobytek nepoklidili, neb k nám do bytu přišel jeden německý voják, oblečený v šedých šatech, který zakřičel ruce hore, muži ven! Muže vyvedli ze stavení na cestu a zase šel do druhého stavení. Muže a syna Jana odvedli za účelem výslechu do hospody. Já s ostatními členy rodiny zůstala jsem doma. Během dopoledne téhož dne bylo v mém bytě ještě několik SS-mannů, kteří na nás řvali a čtyři prohlédali i se psy půdu.Odcizili jenom kapesní svítilnu, která visela nade dveřmi.

Jsem sousedka Tomáše Trlice z Prlova č.11, jehož stavení Němci vypálili a v den hrůzy stála jsem od stavení Trlicova asi 4 kroky a viděla jsem, jak Němci strkali mrtvolu Oldřicha Kováře z Bratřejova pomocí ostrévek do ohně na humno stodoly. Ostrévek k strkání použili proto, že pro velký žár nemohli mrtvolu Kováře do ohně rukama hoditi. Němci vzali mi tři otépky, které položili na mrtvolu Kováře aby tato dříve uhořela. Stavení Tomáše Trlice zapálili asi o 15 hodině, jakého zapalovadla k tomu použili nemohu udati, jen že z počátku byl na mlatevně čistý bílý oheň a pak velký černý dým vycházel ze stavení Trlice, takže v kuchyni nebylo od toho dýmu ničeho viděti.Asi za půl hodiny bylo po ohni avšak ve stavení bylo uhlí a jiné věci, které ještě doutnaly.

Asi po čtvrté téhož dne přišli zase do mého bytu SS mani a řekli „Nic se nebát, již nic nebude“ Můj muž a syn vrátili se téhož dne večer domů z Pozděchova, když již bylo po všem.

Více nemám co k případu podotknouti. To, co jsem udala jest pouhá pravda.

Marie Juráňová v.r                            Holub Stanislav v.r                    str.Šmahel v.r

 

Zápis o výpovědi – Ondrášek Jan

Dne 23 dubna 1945 asi v 6 hodin ráno když jsem zpozoroval, že v dolní části vesnice Prlova jsou Němci – vojáci a všechna stavení mají obsazeny, běžel jsem ke svým rodičům, kteří bydleli v horní části vesnice, abych je o této akci upozornil a varoval je, protože jsem věděl, že u nich v domě jsou uschovány nějaké věci patřící partyzánům. Jednalo se o oblečení. Rodiče mě vytýkali, že jsem k nim šel, když již mají Němci všechno v horní části vesnice obsazeno. Když jsem se vracel zpět od rodičů, byl jsem zajištěn skupinou německých vojáků a s dalšími zajištěnými občany odveden nad vesnici před dům Jana Hromady č.112.

Tam jsme si museli lehnout na zem, ruce natáhnout před sebe a v této poloze prováděli Němci u nás kapesní prohlídku. Veškeré cennější věci nám byly odebrány včetně osobních dokladů. Asi za hodinu byl vztyk, ruce jsme museli dát za hlavu a potom nás i s ostatními hnali do sálu místního hostince. Při vstupu do hostince jsem viděl obchodníka Karla Kameníka, jak sedí u jednoho stolu s Němci. Hned jsem si uvědomil, že je s námi zle, že tento všechno vyzradí co se v obci provádělo, neboť měl velké známosti s Gestapem ve Zlíně. Také ve vyšetřování s ním a s námi ostatními byl velký rozdíl. Nám nadávali a tykali, avšak Kameníka oslovovali slovem  pane.  Já jsem se před smrtí zachránil jen tím, že jsem příslušníků SS tvrdil, že s rodiči žiji v nepřátelství a že s nimi nežiji ve společné domácnosti. Byl jsem dotazován na styky mých rodičů s partyzány, což jsem však popřel a odůvodnil jsem to tím, že s mými rodiči jsem v rozporech a nepřátelství. Po výslechu jsme byli odvedeni do sousední obce Pozděchova a tam zavřeni a hlídáni. Ve škole. V pondělí dne 23 dubna 1945 v odpoledních hodinách nás pustili domů. Německý důstojník, který nás propouštěl nám prohlásil, že hlavní viníci z Prlova jsou již potrestáni a upozorňoval nás, že jestli na katastru Prlova padne ještě jediný výstřel, bude celá vesnice vypálena a obyvatelé postříleni. Když jsme byli propuštěni na svobodu, každý jsme utíkali ke svému domku, neboť jsme nevěděli zda hoří celá vesnice nebo jenom některé domy. Když jsme se k vesnici přiblížili, viděli jsme hořet některé domy. Když jsem přišel k ussedlosti mých rodičů, uslyšel jsem volání „Jane, Jane“.Šel jsem po hlase a nad hořícím domem mých rodičů jsem našel v šopě která ještě nehořela mého těžce zraněného bratra Tomáše. Bratr Tomáš byl těžce zraněn – postřelen příslušníky SS a to čtyřmi zásahy. Měl prostřelený bok, záda, patu a loket. Zavolal jsem místního občana Jaroslava Polčáka, který bratra v mezích možností obvázal a prohlásil, že bratr potřebuje okamžité lékařské ošetření. Proto jsme opatřili ihned koňský povoz Jana Hobíka z Prlova a bratra jsme převelzli k lékaři do Valašské Polanky. Lékař bratra ze strachu odmítl ošetřit a nařídil odvoz do nemocnice do Vsetína. Ředitel nemocnice však odmítl bratra převzít na léčení bez souhlasu Gestapa ze Vsetína. Gestapo poté bratra zajistilo, předalo do Hošťálkové tamějšímu Jagdkommandu a zde byl bratr po osvobození nalezen v hrobě v tamější zámecké zahradě. V uvedené zámecké zahradě bylo po osvobození nalezeno více zavražděných osob, které pravděpodobně zavraždili příslušníci uvedeného Jagdkommanda.

Popraveni byli můj bratr Antonín Ondrášek, který byl nejdříve mučen a poté oběšen u Bratřejova na stromě u silnice v místě zvaném „U Špéry“. Upáleni byli můj otec Tomáš Ondrášek, bratr Jaroslav Ondrášek, sestra Anežka Ondrášková a švagrpví Anna, manželka bratra Antonína a bratr Tomáš Ondrášek byl jak výše uvedeno nalezen umučen v Hošťálkové jak výše uvedeno.

K osobě mého bratra Tomáše chci uvést následující: Všech pět výše uvedených otce a sourozenců, včetně švagrové, bylo dle výpovědi mé matky, která osudného dne byla doma a zůstala na živu. Po provedeném výslechu přivedeno z hospody domů, kde byli dovedeni do kuchyně, svázání a němci do nich počali střílet z automatů. Jakmile všichni padli na zem, Němci zapálili budovu hořlavinou. Bratr Tomáš se však ačkoliv těžce postřelen, dostal z hořícího domu ven a byl jak výše uvedeno mnou nalezen. Ostatní, jak otec, tak bratr Jaroslav, sestra  Anežka a švagrová Anna a další můj příbuzný bratranec Jaroslav Heto uhořeli v domě mých rodičů.

Ke své výpovědi chci ještě uvést že žádnému ze zajištěných osob nebyla dána žádná možnost obhajoby, bylo s nimi zacházeno s krajní bezohledností. Neměli ohled ani na matku s devítiměsíčním dítětem Annu Ondráškovou. Uvedl jsem vše a již nemám co k doplnění.

Vše jsem vypověděl podle pravdy a nemám nic co bych doplnil neb změnil.

 

Vyšetřovatel: Kameš                                               Vypovídající: Jan Ondrášek

 

Protokol s Tomášem Trlicou

Opis

Protokol

Sepsaný dne 8.června 1945 v domě obchodníka Stanislava Holuba v Prlově č.130

Po vypálení paseky ploštiny 19.4 1945 žilo, obyvatelstvo obce Prlova ve strachu a nepokoji, ježto mezi obyvatelstvem se proslýchalo, že stejný osud stihne i obec Prlov,  ježto bylo od německých úřadů známo, že někteří pasekáři i lidé v obci přechovávají partyzány a v jejich činnosti je podporují.

Dne 23.dubna asi po 6. Hodině byl jsem již vzhůru, přišel ke mně do bytu německý voják, oblečený v dlouhou halenu s kapucou a zakřičel všichni ven! V bytě byl syn školou povinný a Trloica se vojáka tázal, zda týž má jít také ven. On řekl, že ne. Syn Josef ještě spal, já jsem ho vzbudil a ten přišel později do hospody. Já s manželkou jsem šel na náves, avšak manželka vběhla k sousedům Juráňovým čp.10 a Václavu Bohatému č.13 Na návsi byla již skupina mužů, asi patnácti a s těmito jsme šli za doprovodu vojáků do Ondráškova hostince, kde všechny osoby obce Prlova vehnali.

Členové rodiny Růskovy z Prlova čp.85, 134,37,2 a rodiny Turýna z čp.52,116,117 byli v hostinci zvláště od ostatních občanů. Ony rodiny měli již napsané na zvláštním seznamu. Němci sháněli se nejvíce také po bratřích Žákových, poněvadž je stále jmény volali.

Já jsem vůbec u výslechu nebyl, jen tříděn, zda jsem vinen, neb nevinen. Po výslech všech podezřelých byl jsem odveden ještě s jinými muži i ženami za doprovodu a asistence německých žoldnéřů do Pozděchova do zahrady hostinského Pospíchala. Když začalo pršet, vehnali nás do obecné školy v Pozděchově. Z Prlova jsem odešel s ostatními občany asi o 14 hodině a vrátil jsem se zpět do Prlova po 16 hodině. Tam nás doprovodili čtyři Němci, z nichž jeden měl automat a ostatní pušky. Zpět nás propustili bez asistence. Ve škole nám dělal výklad, kolik lidí pro spolupráci s bandity bylo popraveno a chalup vypáleno. Bylo nám sděleno že prozatím jest věc zlikvidována, v případě, ze by se ještě jeden případ s partyzány v Prlově opakoval bude vyálena celá obec. Cestou nám hlídka vyhrožovala, že kdyby někdo z nás uprchl, že za jednu osobu bude popraveno 20 osob. Muž který nám závěrečnou přednášku o spáchaném zvěrstvu  v Prlově ve škole v Pozděchově předášel byl asi 36 až 40 roků starý, prostřední,zavalité postavy, byl oblečen v uniformě SS s kapucí, vlasy měl světle kaštanové, nahoru česané, na temeni pleš, na očích měl brýle se žlutou obrubou a mluvil plynně česky. V hospodě vydával se občanstvu za právníka a také ve svém proslovu řekl, že ve dvaceti případech mají zjištěno, že tito lidé ne z donucení ze zbraní, nýbrž dobrovolně jim hmotně vypomáhali.

Po návratu domů viděl jsem můj majetek vypálený, syn Josef byl zastřelený a upálený ještě s Jaroslavem Ondráškem čp.23, Antonínem Juráněm čp35 a Oldřichem Kovářem z Bratřejova čp.113. Odcizili mně jednu krávu, barvy červenobílé, prvotřídní kus, byla právě čtrnáct dní otelená, takže i tele odcizili. V domě jsem měl hoddně zásob, které buď Němci sebrali nebo shožely. Zbyly mi jen slepice.

Více nemám co k případu podotknouti. To, cojsem udal, jest pouhá pravda.

Tomáš Trlica v.r                        Holub Stanislav v.r               Šmahel v.r

 

Svědectví o vypálení Juříčkova mlýna

Zdroj: Archiv bezpečnostních složek fond 325

Svědectví Josefa Martince:

„Bylo to 3.dubna v úterý ráno po páté hodině, když jsem se při obsluze dobytka ve chlévě zamýšlel nad významem velikonoc, které symbolizují hrůzu doby i tu nevinnou českou krev…Najednou mne z tohoto rozjímání vyrušila rána. Vycházím na dvůr, abych se přesvědčil, odkud a proč ta střelba. Vidím, jak němečtí vojáci, ozbrojení různými zbraněmi, obkličují náš dům. Hned se mne také ptali, jsou-li u nás partyzáni. Odpověděl jsem, že nejsou. Dále se ptali, vím-li o nich nebo zda se o nich v okolí vypravuje. Odpovídám, že mě to velmi překvapuje a že o ničem nevím vůbec o ničem…Legitimovali mne, prohlédli celou usedlost, nic nenašli, ale vzali mne a mého patnáctiletého syna s sebou.

A potom už to začíná.

Před námi přivádějí do lesíka Jana Juříčka, majitele mlýna a hospodářské usedlosti číslo 67 a okamžik za ním jeho manželku se dvěma dcerami a syna s rukama sepjatýma za krkem, vrhají se zuřivě na padesátiletého, upracovaného a mnohými starostmi ztrápeného hospodáře.

Bijí ho pažbami svých zbraní. Klesá pod pádnými ranami na zem, už skoro v bezvědomí. Vojáci ho násilím zvedají a svazují mu ruce vzad, aby ho přivázali ke stromu. Mezitím jiní zase dobývají obytné místnosti a bunkr, který byl tak důmyslně sestrojen, že by jej nikdo nenašel. Ale Němci věděli přesně o všem. Jeden z esesmanů střelil ze vzdálenosti dvaceti metrů z pancéřové pěsti přímo do okna bunkru, které bylo zazděno a zamaskováno bukovými fošnami. Tato rána způsobila v bunkru takovou detonaci, že větší část krytiny se sesypala. Ostatní stříleli do všech oken a dveří a do každého otvoru v celém domu. Po střelbě nikdo nevychází. Dobytek chránila zeď. Jen roční hříbě, které stálo proti dveřím, bylo zastřeleno.

Na tuto spoušť hrůzy a zkázy Juříčkova rodina přihlížela z protější stráně a čekala na rozhodnutí o vlastním životě. Na kolenou klečící čtrnáctiletá Mařenka a šestnáctiletá Františka se sepjatýma rukama pláčou a prosí tak žalostně, že by se muselo pohnout lidské srdce, i kdyby bylo tvrdé jako kámen. Zachraňte nás, zachraňte nám rodiče, zachraňte nám dobytek, nezničte nám všechno! Matka objímá své děti, tiší je a utěšuje: „Nebojte se, zase bude všechno dobré.“

Devatenáctiletý syn Jan, to dobrácké a upřímné srdce, stojí u stromu a chvíli hledí na své mladší sestry, jako by jim chtěl pomoci a potěšit je v tom žalu, chvilku pohlíží na svou matku a pak okamžik upíná své oči na spoutaného otce, se kterým všechno tak pěkně a rádi vykonávali. A nyní otcovo dílo je odsouzeno k zániku. Zraky syna a otce se setkávají, jako by se loučili. Otec stojí svázaný uprostřed své rodiny, sleduje beze slova krutý žal svých dětí a své manželky, stojí zde se vztyčenou hlavou jako vítěz. Nezaslzí, nezapláče, ví, že trpí za pravdu svého národa, aby ti, kteří zůstanou, mohli žít v klidu a bez utrpení.

Najednou přichází rozkaz: „Ať je hned přiveden majitel usedlosti.“

Voják ho odvazuje od stromu a vede ho se svázanýma rukama vzadu a na provázku jako psa s pobídkou: „ Schnell, schnell!“ Když přišel na dvůr, hned ho obstoupili a rozkázali mu vynést všechen dobytek ze chléva. Když vyvedl dobytek, dostal nový rozkaz: „Tak a teď vyvedete ty vaše partyzány, ale rychle, nebo vám k tomu pomůžeme!“

Odchází tedy do chléva a odtud do bunkru, aby odtud vyvedl partyzány. Za několik málo minut vychází ze slovy: „Už idů.“ Všechno je v pohotovosti připraveno k palbě, nedočkavě čekají na svou kořist. Za malý okamžik vyběhl ošetřovatel mnich Oldřich Agapitus Bláha se vztyčenýma rukama, protože uznal, že odpor je marný. Vojáci ho hned obkličují, zajímají a svazují a tak silně, že mu ruce černaly. Když za tímto prvním partyzánem nikdo už nevycházel, posílají opět hospodáře, aby přivedl ostatní. Hospodář odchází podruhé. Po delší chvíli se vrací a za ním vybíhá Sergej – Rus, zmužilá a statečná postava, odvážná a výbojná povaha, která se zbraní v ruce nezná bázně. Střílí do desítek svých nepřátel, kteří utíkají, aby se před ním skryli. Jeden padá k zemi s prostřelenou loketní kostí. Avšak zbraně z jiné strany byly obráceny na něho. V běhu několika kroků řítí se mrtev k zemi.

A Němci zběsile vyhánějí starého Juříčka pro zbytky partyzánů a netrpělivě čekají s namířenými zbraněmi proti dveřím. A jako dříve – nejdříve vychází hospodář a za chvíli za ním Saška Kotljarov, zase Rus. Je raněn, ale vrhá se odhodlaně proti nepřátelům s automatem v ruce… „Ano, zahynu, ale nikoli sám.“ I ten padá mrtev k zemi. Němci znovu ženou Jana Juříčka do bunkru, aby bez meškání přivedl všechny, jinak ho zastřelí. On však odpovídá, že už tam nikdo není. Po těch slovech seskupují se vojáci kolem něho, jeden vynáší ortel smrti zastřelením, druhý přistupuje k němu s revolverem v ruce a pokládá mu jej ke spánku. Mlynář klesá mrtev k zemi…Teď již němečtí násilníci nemají, koho by poslali do bunkru a sami se tam bojí vkročit. Používají všech zbraní, které mají při sobě: pušek, strojních oušek, automatů, ručních granátů a pancéřových pěstí, takže dým se valil z omítky a zdiva. Konečně ustávají v marném ostřelování a volají mlynářova syna, jehož posílají do bunkru pro zbývající partyzány. Syn poslušně odchází do bunkru, aby se raději zadusil, nežli zemřel venku před Němci, kteří se radovali z tekoucí české krve. Ale Němcům se stále zdálo, že to nejsou všichni partyzáni, na které se s tak velikou přesilou vypravili. Dva partyzáni v nestřeženém okamžiku se schovali do půlmetrového rourového betonového potrubí, kde protékala voda od vodního kola. Museli v této z části ještě vodě se sněhem, setrvat šestnáct hodin. A konečně zní poslední rozkaz: „Přiveďte ihned obyvatele tohoto domu!“

A tak přicházejí členové Juříčkovy rodiny. Poslední bolestný výkřik a tři jednotlivé rány zakončují rodinou tragédii.

Jako divoká zvěř se vrhají Němci na dobytek, drůbež a cennější věci. Už není nikoho, kdo by jim bránil. Zapalují celou hospodářskou usedlost a snaží se vhodit své oběti do hořícího ohně. Když Němci nemohli vhodit mrtvoly do ohně, naházeli na ně prkna a hospodářské nářadí, aby z nich přece jen nic nezůstalo. Smíchem velebili svůj čin a z rádia si nechali na plno hrát německou stanici. V jednu hodinu po poledni se chystají k odchodu…

NAHORU
Inline
Inline