×

Pomoct můžete i vy!

Jsme odkázáni na Vaše finanční dary. Deset let jsme se spolu s obecním úřadem v Prlově snažili domluvit projekty nebo jejich vypsání se státem.
Nepovedlo se, i když se téma odboje týká téměř každé východomoravské rodiny. U Fio banky máme transparentní účet 2100848278/2010, na který můžete zasílat...

Mnohokrát Vám děkujeme. Vaše příspěvky budou pečlivě vyúčtovány. Budeme je používat hlavně k zvelebování pietních míst, dále k bádání v oblasti nových skutečností z historie odboje.

NOVINKY

PROSINEC 2017

Reportáž: Obnovený partyzánský bunkr stojí schovaný pod hlínou a listím [iDNES.cz]

Myslím si, že akce, která je popsána v příspěvku v deníku DNES, se povedla. Kterýkoli subjekt, škola, parta či společnost si mohou domluvit, podobnou "cestu časem".

 

ŘÍJEN 2017

Marie Hrošová ve svém díle Na každém kroku boj, popsala historii a bojovou cestu 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky velmi obsáhle a kvalitně. Bohužel se nedostala ke všem materiálům, které existovaly a to z jednoduchého důvodu, materiály o nichž je řeč byly v soukromých rukách. Od roku 2013 je však situace příznivější a mohl jsem na dílo paní Hrošové navázat s jejím svolením a podporou.

Od útlého dětství jsem se zajímal o činnost partyzánů neboť mojí rodnou obcí je Prlov – který byl postižen represívní akcí jednotek SS na samém konci války 23.4 a i moji blízcí rodinní příslušníci byli touto událostí zasaženi byť nebyli nijak potrestáni, ale účastnili se výslechů a byli svědky drastických scén při usvědčování obětí.

Ve škole jsem hltal hodiny dějepisu a byl to můj nejoblíbenější předmět, hned po tělocviku, kde se mi také dařilo. Dějepis nás učil ještě v době totality Mgr.Smilek tehdy ze Seninky, také obce, kde partyzáni působili, takže o této problematice věděl hodně. Moje sportovní kariéra fotbalisty skončila záhy, díky nemoci ledvin, ale právě v nemocnici, jsem si uvědomil cenu lidského života. Moje vědomosti o partyzánském hnutí však tehdy byly konfrontovány s právě vydanými knihami Jaroslava Pospíšila, Hyeny a Hyeny v akci, které převracely o sto osmdesát stupňů všechny události o nichž jsem si myslel, že je důvěrně znám a jsou pravdivé.  Autor této knihy použil velmi svéráznou metodu popisu, bez možnosti zpětné vazby ověřením zdrojů.  Rozhodl jsem se najít si pravdu sám, studiem archivních materiálů a jejich kritickým prověřováním.  Jeden s posledních žijících pamětníků prlovského masakru respektive výslechů se doslechl o mém snažení a obrátil se na mě, zda bych mu nepomohl se zpracováním příběhu jeho a jeho bratra Antonína, jenž byl jednou z obětí a shodou okolností byl   kamarádem mého dědečka, který byl společně s ním na práci v Německu. Samozřejmě jsem neváhal a paměti rodiny Juráňovy jsem zpracoval ke spokojenosti pana Jaroslava Juráňe, tehdejšího předsedy Základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v Prlově. Byl také posledním pamětníkem výslechů v hostinci, kromě něj, žily v Prlově jen pamětnice, jež byly v době tragédie velmi mladé. Při této příležitosti mi pan Juráň zapůjčil materiály, které jsem neznal. Byl mezi nimi dokument Československé komise pro stíhání válečných zločinců, jehož představitelé odpověděli na dotaz prlovských odbojářů co se stalo s Němci, kteří se podíleli na vypálení  Prlova. Byly tam detaily, chybějící v jediné knize pojednávající o Prlovské tragédii a ty mne zaujaly. Pomalu jsem začal pátrat sám po dalších informacích. Zajímal jsem se především o jednotku Josef * a ZbV 31* , což byly jednotky uváděné jako hlavní viníci a vykonavatelé hromadných exekucí na blízké Ploštině a Prlově. Do ruky se mi dostaly také dokumenty o výcviku a určení výše zmíněné jednotky Josef, kterou si  později přiblížíme důkladně.

Zrůdnost celého plánů nacistů a jejich akce na sklonku války, mě  mě nenechaly v klidu, musel jsem vědět víc, protože bylo jasné, že v tomto příběhu, něco chybí.

K dalšímu zlomu v mém konání došlo v roce 2006, kdy vykradli naše prlovské muzeum, kde zřejmě na zakázku odnesli zbraně a řády s dekrety. Do této situace se zhoršil zdravotní stav pana Juráně i jeho manželky o kterou se musel starat a tehdejší starosta obce mne požádal zda bych nemohl provádět návštěvníky muzea, kteří k nám přijedou. Samozřejmě jsem souhlasil, ale upletl jsem si na sebe bič. V prázdné expozici bez jakýchkoliv exponátů nešlo dost dobře provádět výklad a nevšimnout si rozpaků turistů nad prázdnými vitrínami a na jejich dotazy proč se nedoplní vitríny novými  militariemi  jsem nemohl odpovědět i když jsem odpověď znal. Obecní úřad v čele se starostou, shodou okolností mým otcem byl pro muzeum a plně mě podporoval v mé snaze o vylepšení muzea, ale část zastupitelstva byla proti uvolnění částky dostačující na nákup potřebného kvalitního mobiliáře. Ani VHÚ na nějž jsem se asi pětkrát obrátil nejevil ochotu pomoci i když v jeho depozitářích jsou tuny znehodnocených zbraní s odůvodněním, že se tímto směrem, myšleno bylo partyzánské hnutí nemíní zabývat. Je to ostuda stávajícího ředitele plk.Knížka.

Partyzáni byli v nemilosti a nebylo populární o nich cokoliv publikovat. Jen úzká skupina odborníků a příznivci ČSBS v čele z bývalými odbojáři se jezdili podívat na to co zbylo z muzea. Roky plynuly moje vědomosti se zkvalitňovaly a expozice se rozrůstala. Nejprve o zapůjčené zbraně od členů různých KVH, tady musím poděkovat Radku Lízancovi, který bohužel již zemřel a Pavlu Krausovi oběma  ze Zlína. Zapůjčili a nebo dali několik militarií a vytvořili tak základ nové sbírky. Další věci již jsem musel zakoupit sám na nejrůznějších aukcích, burzách a podobně.

Chci společně s kolegy navázat na práci Marie Hrošové a před ní Romana Cílka a doplnit její skvělou práci novými poznatky sesbíranými v různých archivech nebo načerpaných z literatury nebo co bylo mojí výhodou setkáváním s odbojáři nebo jejich rodinami. Materiály které se mi podařilo shromáždit jsou v současnosti všechny přístupné a to v archivech ve Vsetíně, Zlíně, Brně a Praze.

V první kapitole knihy Marie Hrošové o počátcích výsadku není nových poznatků, až na pár nevyjasněných přechodů osamocených partyzánů na moravskou stranu. Jde tady především o Antonína Prokopce, který se v září objevuje v Prlově a stává se prvním dobře vyzbrojeným členem prlovské skupinky, jíž budu věnovat značnou pozornost, neboť byla neprávem opomíjena sedmdesát let a hlavně její velitelé z nichž tři se dostali do vyšších velitelských funkcí v oddíle. Byli to Tomáš Polčák-Šebík, Tomáš Polčák – Vizovský a Jan Turýn-Jamovský.

Odboj na Valašsku

Region Valašska zasahuje do mnoha krajů. V době II. světové války to byly policejní okresy – oberlandráty a dvě země Čechy a Morava, které se staly protektorátem nacistického Německa, podpisem, vynuceným na Emilu Háchovi ze 14. na 15. března. Slovensko se osamostatnilo, za cenu vytvoření loutkového fašistického státu, totalitního typu s polovojenskými gardami a tajnou policií.

V roce 1943 popravili po delším věznění v Breslau a  berlínském Plötzensee, vedoucí pracovníky vsetínské Obrany národa. Možná to byl jeden z momentů v radikalizaci Josefa Sousedíka a zintenzivnění práce na jeho odbojové skupině. Stalo se tak 29. dubna 1943 a popravenými byli Vladimír Drápala 58 let , Karel Esteřák 30 , Rudolf Rajnoch 34, Alois Šimurda 37, Josef Vondrouš 30  a Desider Reichenthal 32 let. To se již nedovíme, protože Josef Sousedík si nejdůležitější informace nechával pro sebe a v tom byla velikost jeho i jeho organizace, nemluvě o genialitě Sousedíka coby elektromechanika s talentem od Pánaboha.

Sousedíkova Vsetínská organizace vyrostla na troskách Obrany národa, kdy byl v roce 1940 a pak ještě několikrát Sousedík zatčen a vždy pak vyreklamován baronem von Ringhoffer, pro jeho nesporný význam, ovšem jen teoretický pro třetí říši jako vynálezce. Žádný ze svých patentů Sousedík nevydal a vše si nechával pro sebe a dával tak příklad svému okolí.

Na Vizovsku existovala též rozbitá síť Obrany národa, stejně tak na Zlínsku a Valašskokloboucku.

Kolem Valašského Meziříčí je určitě nutné připomenout organizaci Františka Haši, který měl kontakty na protektorátního premiéra Eliáše prostřednictvím generála Nováka. Nejprve šlo o skupinu Roberta Maliny, ale po jeho zatčení se do čela postavil Haša a utvořil pevnou, velmi dobře zakonspirovanou síť, jež se nakonec spojila ze Sousedíkem a to v návaznosti na příchod 1.čs.partyzánské brigády Jana Žižky ze Slovenska. Musíme zde vyvrátit klišé o přichodu partyzánů až po úplné porážce SNP.

Rozkaz z UŠPH přišel již 6. září, tedy týden po seskoku Ušiakovy skupiny.

Z nově nalezených dokumentů víme, že Josef Sousedík byl ve spojení s podzemním hnutím na Slovensku a to již dlouho před započetím SNP. Spojku mezi slovenským odbojovým hnutím dělal převážně Stanislav Mráz. Intenzivní jednání o přechodu Ušiaka byla vedena ještě ve Šťiavniku u hajného Němčáka. Poté Ján Ušiak vyslal několik rozvědčíků, z nichž hlavním byl Martin Valaštiak, člen výsadku ze SSSR. Bohužel se seznámil z Martou Rakovou. Nevíme kdy a za jakých okolností byla poslána k partyzánům a je často zaměňována s další konfidentkou Marií Ryplovou, která byla zneškodněna příslušníky desantu ARAP a u této exekuce byli přítomni i parašutisté Wolframu.

 

NAHORU
Inline
Inline